Přiměřené riziko

V moderních sociálních službách je cílem opustit situaci, kdy je člověk „v bezpečí, ale nešťastný“ směrem ke zmírnění rizik a zlepšení kvality života, říkají britští autoři Bates a Silberman. Jinými slovy: přiměřené riziko je přijatelné. Pokud klienti sociálních služeb mají žít běžným způsobem života, setkávají se i s běžnými riziky. Sociální služba pak poskytuje takovou podporu, aby klient mohl rizikovou situaci zvládnout bezpečným způsobem. https://adpontes.cz/jake-riziko-je-v-socialnich-sluzbach-prijatelne/

 

O tom, nakolik je klient schopen posoudit, co dělá, by se měli pracovníci dohodnout v týmu.

PŘ 1. „klient ví, co dělá“ (orientovaný, schopný posoudit následky svého jednání) – riziko
popíšeme, informujeme o něm klienta, případná omezení lze provést jen se souhlasem
klienta (nebo na základě zákona, vnitřního předpisu, tj. např. kouření v budově).

PŘ 2. „klient neví, co dělá“ (neorientovaný, neschopný posoudit následky svého jednání) –
tým posoudí rizika, klíčový pracovník je zodpovědný za nastavení rizikového plánu, v tomto
případě je na místě i určité omezení (např. příděl cigaret), zvýšený dohled (např. odcházení
ze zařízení), odebrání ostrých předmětů (např. sebepoškozování) apod.
Určitá omezení klienta jsou v pořádku, pokud se se situací pracuje (tým diskutuje, klíčový
pracovník pracuje s klientem, činí písemné zápisy, hledají se prokazatelně způsoby k řešení
situace). Pokud by ale např. pracovník bez dalšího usoudil, že klient by mohl odejít ze
zařízení či upadnout a proti vůli klienta ho např. přivázal do křesla, jedná se o nepřípustný
způsob.
…a na závěr: klient má PRÁVO NA PŘIMĚŘENÉ RIZIKO – úkol poskytovatele není odstranit
riziko úplně, ale pracovat s ním